Souhrnná zpráva o stavu České republiky očima jejích občanů
Napsal uživatel red dne Út, 12/10/2013 - 10:26.
Mafiánská válka mezi vrcholnými politiky dovedla zemi k totálnímu bezvládí a paraziti v límečcích si v mezičase hrají na příměří. Vyjednávají. Češi jsou ještě šest týdnů po volbách stále odkázáni na jakousi úřednickou pavládu, protože nově zvolený parlament prostě nepracuje. Ani nemůže! Politikům přeci nejde o fungování státu, nejde jim o občany. Dál intenzivně řeší pouze a výhradně své posty, své penězovody, svá koryta. Čtěte souhrnnou zprávu o stavu České republiky očima jejích občanů.
Český stát ovládaný politicko-ekonomickými mafiemi jednostranně vypovídá svým občanům společenskou smlouvu, přestává plnit své základní poslání a vyvléká se z povinností dávajících smysl jeho existenci. Redukuje vše, co se má občanovi z jeho daní, pojistek a poplatků vracet, a nutí ho, aby si na všechno připlácel, ačkoliv to ve skutečnosti zaplatil už několikrát. Mění se na nástroj destrukce společnosti, nese mnoho znaků zločinecké organizace, umožňuje šíření úředního, justičního a ekonomického terorismu, rozkrádání majetku země, obcí i jednotlivých občanů. Spravedlnost se stala otrokem peněz, právo sluhou moci, moc mocných se změnila v prokletí bezmocných. Důkazů je bezpočet, není však nikdo, komu by mělo smysl je předložit, kdo by chtěl zjednat nápravu a začít hájit Ústavou ČR garantovaná základní občanská práva a svobody.
Volná ruka trhu se svojí dcerou chamtivostí dokázaly za dvacet let porevolučního vývoje dokonale vyplenit hospodářství celého státu. Většina tradiční výroby a světově proslulého know-how byla zlikvidována, národní poklad se vypařil, stamiliardové důchodové fondy byly rozkradeny, ze světově proslulého systému školství zůstaly ruiny, z bezplatného zdravotnictví se stalo zlaté tele pro farmaceutické firmy a zdravotní pojišťovny. Soběstačný exportér zemědělských a potravinářských výrobků byl přeměněn na kolonii dovážející i základní potraviny z celého světa, a to v kvalitě horší než podřadné. Politicko-ekonomické mafie zkrátka rozkradly, co se dalo; není nic, co by jim nebylo hanba.
Tuzemský podnikatelský stav a živnostníci jsou decimováni na každém kroku zvůlí úřadů, soudů a nekalou konkurencí nadnárodních řetězců. Jsou pronásledováni bezpočtem kontrol, okrádáni nesmyslnými sankcemi a daňovou politikou státu, zatímco skuteční loupežníci jsou nedotknutelní. Daně, které počestní podnikatelé odvádějí do státní kasy, z nemalé části končí u parazitů odmítajících být státu jakkoliv prospěšní - "živí se" krádežemi, prostitucí a obchodem s drogami, za což pobírají sociální dávky mnohdy převyšující příjmy rodin tvrdě pracujících "rasistů". Prostředky z evropských fondů jsou přesměrovávány výhradně k těm firmám a neziskovým organizacím, které jsou napojeny na "správné" politiky a za zprostředkování grantů vracejí aktérům nemalý peníz. Z výběrových řízení (vč. personálních) se stala taškařice, kdy mocní rozhodují o složení komisí, o zadávacích podmínkách "na míru" a o výsledcích hodnocení předem vybraných firem.
Mafiánská politika se stala rakovinou společnosti, smrtícím parazitem na těle státu. Pronikla do všech oblastí života, kontroluje legislativu, justici, exekutivu, ekonomiku, kulturu i školství. Bez politických konexí nelze získat granty, vyhrát veřejnou zakázku či výběrové řízení na úředníka. Na druhé straně s podporou politiků lze dostat vysokoškolský titul za dva měsíce, přihlásit se do soutěže s neexistující firmou, poslat obrovské peníze na zcela nesmyslné projekty společnostem, o nichž nikdo netuší, kdo je vlastní. Vrcholem politické prostituce a zneužití moci se staly tzv. církevní restituce, které převádějí část území státu do rukou cizí mocnosti (vlastizrada) a vracejí obrovské majetky církvím, kterým nikdy nepatřily (některé dokonce v době, kdy jim byl majetek údajně zabaven, vůbec neexistovaly); byl tak proražen největší tunel k majetku státu a jeho občané zadluženi na další desítky let; církve lačnící po dalším obrovském majetku jaksi pozapomněly na varovná slova Ježíšova: "Spíš projde velbloud uchem jehly než bohatec do království nebeského". Konečně symbolickým zastřešením celého mafiánského vývoje plíživě transformujícího demokracii ve fašismus se stala amnestie exprezidenta Václava Klause, která z důvodů více než zřejmých zrušila stíhání nejhorších zločinců a vlastizrádců a znemožnila statisícům obětí domáhat se náhrady škod.
Z občanů ČR se stávají vyhnanci ve vlastní zemi a otroci ve službách nadnárodních korporací. Justiční a exekutorské mafie systematicky drtí osudy milionů nevinných občanů a jejich rodin, které zlovolně připravují o střechu nad hlavou a dokonce i o vlastní děti. Senioři odcházejí z lékáren s pláčem, neboť po zaplacení nájemného už nemají na léky, které jsou pro ně otázkou života a smrti, mnozí z nich už nemají prostředky ani na základní obživu. Stále více lidí končí ve věznicích, jelikož jim stát sebral majetek a jakoukoliv šanci živit se poctivě. Tisíce sebevražd zoufalých lidí, skokový nárůst kriminality, rozvoj hazardu, prostituce, obchodu s drogami a bílým masem jsou smutnými důkazy hrůzovlády morálního odpadu společnosti, který sám sebe nazývá elitou. A tak se nelze divit, že stále více občanů smutně konstatuje: "Zlatí komunisté!"
Stávající systém prorostlý klientelismem a mafiánskými strukturami je nereformovatelný, na kontaminované půdě prostě nic zdravého nevyroste. Aby si uchoval moc, rozpoutal největší bitvu o lidskou mysl, hodnoty a svědomí. Uměle polarizuje společnost, aby energii reformátorů neutralizoval v tichém bratrovražedném boji. Proto musí být odstřižen a nahrazen novým, který se stane jeho etickým opakem. Napětí ve společnosti totiž dál nezadržitelně roste, plamínek občanské nespokojenosti mohutní a blíží se k roznětce, která může vyvolat netušenou společenskou explozi a změnit zotročené a zdecimované občany v extrémisty, ne-li teroristy. A mocní tohoto státu by si měli ve vlastním zájmu uvědomit, že čím větší tlak na občany vyvinou, tím mohutnější a nebezpečnější exploze bude následovat!
Moc nad zemí Českou uchvátil Homo Egoisticus. Tento tvor bez páteře a svědomí si neumí představit život bez politiky, protože zná jen politiku bez života, moc lásky vyměnil za lásku k moci. Nevěří v hodnoty ukryté v lidském nitru, protože uctívá jen hodnoty bez obsahu a lidství. Pomoc a součinnost změnil v moc a nečinnost, soucit v bezohlednost, moudrost ve vychytralost, pokoru v pýchu, rozdávání v rozkrádání, pravdu v lež, lásku v nenávist. Při plném vědomí vypíná svědomí a žije v morálním bezvědomí, jeho ego vzkvétá a duše odumírá. Ve jménu zisku s chutí zadupal do země etický odkaz prověřený generacemi našich předků. Zmocnil se médií, aby zakryl duchovní vakuum systému, který vytvořil k obrazu svému. Dennodenně ohlupuje svými úchylnými mediálními sugescemi každého občana, své zločiny svaluje na nejrůznější celosvětové krize a vůbec ho nezajímá, že všechny mají společný základ - krizi etickou (morální), tedy jeho samotného. Mnoha čestným lidem díky této zrůdě zůstala už jen duše a svědomí.
Uprostřed tmy se však rodí největší touha po světle, díky zlu si lidé uvědomují, jak moc pro ně dobro znamená. V tichosti soustřeďují převratné myšlenky na uspořádání nové společnosti a rehabilitují hodnoty prověřené generacemi předků. Spolupracuje stále více moudrých skromných lidí, kteří již pochopili, že stávající systém musí zkolabovat, a rádi by pomohli jeho nenásilné transformaci. Uvědomují si, že je nejvyšší čas ujmout se vlády nad zemí, která je jejich domovem, aby ji gangsteři nadnárodních mafií spolu s domácími kolaboranty definitivně nepřeměnili na podřadnou kolonii a koncentrační tábor. Všechna moc opravdu patří lidem země, kteří v ní žijí a pracují! Toto poznání a vyšší pravdy prozařují stále jasněji mysl i srdce občanů České republiky, jejich vědomí se pomalu uvolňuje z okovů mediální hypnózy a manipulace. Vše nasvědčuje tomu, že se bájní Blaničtí rytíři v duši zotročeného národa probouzejí, že Velký třesk na politické scéně ČR začíná. Kam až tato exploze dosáhne a jak ničivá bude, o tom se rozhoduje právě v této době. Pokud mezinárodní společenství jakkoliv podpoří probouzející se ozdravné procesy v Čechách, zabrání tomu, aby se smrtící infekce českého mafiánského hrůzokapitalismu přenesla i do jejich zemí. Jinak může dojít k tak mohutnému sociálnímu výbuchu, že se jeho tlaková vlna prožene celou Evropou a způsobí nevratné škody.
http://www.youtube.com/watch?v=LwSMBuVzy8I&list=UUmBZ-fxToF_Ss-rxVfXkR-A
Několik čísel dokládajících, že skutečnost je mnohem horší, než by se z textu této zprávy mohlo zdát:
-
69 % pracujících nedosahuje průměrné mzdy
-
500 tisíc občanů trpí chronickými depresemi
-
1 milion lidí žije na hranici chudoby či pod ní, další 2 miliony těsně nad ní
-
9 % občanů se už neobejde bez hmotné pomoci jiných (zejména matky s dětmi, senioři, bezdomovci)
-
desetitisíce dětí se samy a dobrovolně nabízejí na sociálních sítích k nejrůznějším sexuálním službám, důvod - téměř výhradně nedostatek peněz
-
na 600 tisíc osob je uvalena exekuce (budeme-li považovat za postižené i rodinné příslušníky, dostáváme se ke 2 milionům, tedy k pětině populace!)
-
30 tisíc občanů žije na ulici, dalších 70 tisíc je bezprostředně ohrožených ztrátou střechy nad hlavou
-
žebráci jsou v každé větší obci, každý kontejner s komunálním odpadem je (zejména v sídlištích) denně navštěvován až několika desítkami sociálně vyloučených občanů
-
ročně spáchá a dokoná sebevraždu cca 1.600 občanů (cca 1,5 % úmrtí) a trend má trvale vzestupnou tendenci; hlavním důvodem jsou neudržitelné finanční podmínky
http://www.exilovenoviny.cz/articles/2013/12/10/souhrnna-zprava-o-stavu-ceske-republiky-ocima-jejich-obcanu
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Jak se dělají prachy…
Hušák ruinoval Sazku s platem 5,6 milionu měsíčně a, já jsem zbabělec. Měl jsem před 15 lety v redakci velký průšvih kvůli Aleši Hušákovi, tehdejšímu generálnímu řediteli loterijní společnosti Sazka. Jeho úřadování skončilo v roce 2011 bankrotem firmy. V sobotu 28. dubna jsem si na ten malér vzpomněl. V roce 1997 jsem málem skončil na dlažbě, protože jsem na stránky toho deníku vypustil "Krakena". Dostal jsem se k dokumentům, které svědčily o tom, jak je Sazka v dluzích, ožebračuje český sport, dává mu méně a méně, ale přitom si žije nad poměry. Kdyby se tím někdo v roce 1997 vážně zabýval, tak by Sazka vloni bankrotem neskončila. Jenže v roce 1997 šlo jenom o to, jak mi zavřít hubu.
Vypustil jsem tehdy zprávu o tom, v níž byla čísla, jak klesají příjmy ČSTV a jeho svazů, přičemž management Sazky pobírá tučné statisícové a milionové odměny, stejně jako její představenstvo, výjezdní zasedání se konají v mexickém Acapulku nebo v Jižní Africe, všichni jezdí novými volvy a podobně. Měl jsem připravena dvě pokračování. Hušáka to rozlítilo, zavolal šéfredaktorovi a druhý den v 10 hodin jsem stál v pozoru před jeho kanceláří, že si o tom ve třech promluvíme. Nedošlo k tomu. Chvíli jsem čekal, po deseti minutách vypadl z šéfredaktorny nějaký Hušákův fámulus, podal mi ruku a pravil. "Už je to vyřízené, pan šéfredaktor vám všechno řekne."
V šéfredaktorně to proběhlo asi během tří minut. "Podívej se," pravil šéf, "Sazka nám navýšila roční objem inzerce z 12 na 18 milionů, takže si ta svá pokračování strč do prdele, jinak máš padáka na hodinu. Námitky?"
Byl jsem jako opařený. Pracoval jsem tehdy v největším deníku v zemi a měl jsem prominentní pozici investigativního sporťáka. Přinášel jsem kauzy a příspíval jsem ke zvyšování nákladu. Užíval jsem si tu prestiž. Nechtěl jsem o ni přijít. Dnes se omlouvám celému českému sportu za svou zbabělost. Měl jsem se vzepřít a nechat se vyhodit, vzali by mě tehdy v každé jiné redakci. Zvláště s mými kontakty a materiály, které jsem měl v rukávě. A nejen o Sazce. Měl jsem to všechno zveřejnit. Jenže v ten den jsem si uvědomil jednu věc, že ani v demokracii hlavou zeď neprorazím. Do roku 1989 to chodilo tak, že šéfredaktoři všech důležitých médií každé úterý narukovali na tiskový odbor ÚV KSČ a dostali instrukce, co se může a nemůže. Diktát strany byl zavazující, všechno platila. Po roce 1990 se to změnilo. Diktát strany nahradil diktát inzerce. Výsledek je do jisté míry stejný. Kdo dává inzerci a platí, ten si může diktovat, co bude v novinách. Rozdíl je jen v tom, že je tu víc stran a víc firem spojených s těmito partajemi. Existují na to specializované reklamní agentury, které perou přes inzerci peníze pro politické strany. Také platí a také si diktují. Vlastně jsme v médiích žádný krok dopředu neudělali, svoboda médií je iluzorní. Každé médium má někoho, kdo diktuje.
Nehodlám moralizovat Aleše Hušáka. Byl prostě jen šikovný a dělal to, co mu akcionáři dovolili. A dovolili mu hodně, protože jim za všechno dobře zaplatil. V sobotu jsem se na valné hromadě ČSTV v Nymburce dověděl, že Sazka se od roku 1997 nikdy nedostala z řetězce dluhů. Nakonec jí zlomila vaz polyfunkční megalomanská aréna ve Vysočanech, jejíž výstavbu Sazka financovala. Neměla na to, ale pokračovala v tom. Tuto halu si přál stát a realizací pověřil tehdejšího náměstka ministryně školství, mládeže a tělovýchovy Ladislava Malého jako vládního zmocněnce a tehdejšího šéfa hokejového svazu Karla Guta. Stát se zachoval jako naivní debil a nechal je konat, jak konali. Detaily o tom, jak se likvidovala výběrová řízení (kdyby nechali halu postavit prvnímu vítězi výběrového řízení americké firmě Stadivarios, která postavila polovinu hal pro NHL a NBA a zajistila jejich rentabilitu, tak by dnes bylo všechno v klidu…), protože ti, co je vyhrávali, nechtěli nic "pustit", si teď nechám pro sebe. Vyjdu s tím v pravý čas. Někdo za to skončí v base před hranicí promlčení, ale to je, holt, život.
Do vězení se dostávají lidé za pár "čórek" nad 5000 korun, ale ti, co kasírují úplatky v desítkách milionů, dostávají státní vyznamenání, vstupují do síní slávy a jsou mezi celebritami. To ale nejde.
Výsledkem však je, že halu stavěla nakonec Sazka. Jak k tomu došlo, si rovněž zatím nechám pro sebe, čas hlavního "grilování" ještě nepřišel. První rozpočet byl v roce 2001 na 2,75 miliardy korun, v roce 2004 8,5 mld. Kč, nakonec převýšil 9 mld. Nakonec s mechanismem financování, spojeným s vydáním dluhopisů se lhůtami splatnosti, vyšplhaly náklady na zhruba 21 miliard.
Bylo zcela jasné, že náklady na výstavbu haly jsou zcela nevratné, ale Aleš Hušák se choval jako grand. Po dostavbě haly v roce 2004 rozdal managementu a představenstvu zhruba miliardu korun na platech a odměnách. Tím je míněno 15 lidí managementu, 10 lidí z představenstva a 11 lidí z dozorčí rady. Všichni si žili jako lordi. V letech 2006 až 2010 bylo utraceno přes 41 milionů za pronájem soukromých letadel, za výlety na olympiády se v letech 2004 - 2010 utratilo asi 70 milionů, na firemní ošacení padlo v letech 2008 - 2010 přes 10 milionů. V budově Sazky na Žižkově, zejména v prostorách užívaných Alešem Hušákem, visela umělecká díla v hodnotě téměř 33 milionů.
Aleš Hušák měl v letech 2007 až 2010 průměrný měsíční příjem 5 638 635 Kč, součet jeho čisté roční mzdy s odměnami v letech 2007 až 2011 je 274 787 259 Kč. Měl zajímavé osobní benefity, např. osobního kuchaře, bezlimitní částky na pohoštění, pohonné hmoty, všelijaké požitky pro členy rodiny. Přitom sportovní svazy, jejichž roční rozpočet by spasily dva až tři miliony, dostávaly částky v řádech statisíců, nebo vůbec nic. Hušák jezdil v Bentley za šest milionů, elita Sazky v Audi A8 4.2 (6 aut) za téměř 13 milionů, k dispozici byl Hummer za 1,5 milionu, pro členy představenstva tu bylo 15 aut zn. Volvo XC 90.
Mnoho špičkových sportovců se nedočkalo žádných příspěvků na svou činnost, přestože k tomu byla Sazka ze zákona zřízena. Hradili si závody na úrovni mistrovství světa, Evropy či Světového poháru ze svého anebo z prostředků svých osobních sponzorů. Sport finančně skomíral, ale v Sazce to jen fičelo. Aleš Hušák seděl za stolem z palisandru (z Číny) za 1,5 milionu. Firma si koupila zámek s klášterem a pozemky v Rabštejně nad Střelou za 63 145 481 Kč, vilu s pozemkem v Nouzově za 13 365 935 Kč, moravské vinařství Kolby za 44 794 163 Kč. Sazka už byla na odpis, ale nakoupila u Trutnova pozemky za 383 613 330 Kč pro projekt Arkadia, což mělo být gigantické casino a centrum hazardních her, něco jako evropské Las Vegas. Další centrum hazardu mělo vzniknout v blízkosti Rudné u Prahy. Základní kapitál firmy byl splacen 21. června 2006 ve výši 355 120 000 Kč. Sazka skončila v roce 2011 v bankrotu s pohledávkami, které desetinásobně přesáhly její základní jmění.
K tomu všemu došlo hlavně kvůli tomu, že Aleš Hušák měl volný prostor od zkorumpovaných statutárů a zašel ještě dále - byl zamilovaný do svých vlastních rozhodnutí. A to je velmi nebezpečná kombinace.
Tak mi tedy řekněte vy, co chodíte dvakrát týdně vsadit Sportku a přitlačíte, když je ve hře velký jackpot, jestli je tohle všechno normální. Já a můj bratr jsme sázeli Sportku každý týden, protože jsme sportovci. Nečekali jsme na výhru, ale byli jsme si jisti, že podporujeme sport. Teď už nesázíme. Nepodporovali jsme totiž sport, ale Aleše Hušáka, zkorumpovaný management, představenstvo, dozorčí radu a jejich dolce vita. Byli jsme podvedeni. Stydím se za to, že jsem byl v roce 1997 zbabělcem. V roce 2012 zbabělcem už nebudu.
Pavel Skramlík
http://novapolitika.webnode.cz/novinky/mafiani-kmotri-a-ostatni-lotri/
Mafiáni kmotři a ostatní lotři
Když se v Kmotrovi don Tattaglia pomstí donu Corleonemu za smrt svého syna stejnou mincí, Pět famiglií z New Yorku a New Jersey se sejde, aby mezi sebou dojednaly mír. "Jak je možné, že jsme zašli tak daleko?", zeptá se don Corleone. "Je to tak nešťastné, tak zbytečné", povzdechne si. Během setkání se dohodnou na rozdělení obchodu s drogami, který byl zdrojem jejich bolestného konfliktu. Don Corleone nakonec odsouhlasí i to, že se bude dělit o všechny "svoje" soudce a politiky.
Pokud by se za podobným účelem sešly hlavy českých Pěti rodin v pražském Buddha Baru, na schůzku by se dostavil Petr Kellner z PPF, Marek Dospiva z Penty, Patrik Tkáč z J&T, Karel Komárek z KKCG a Zdeněk Bakala z BXR. Šance, že by se všichni tito pánové sešli pohromadě, je však malá, jelikož mezi nimi stále zuří boj o teritorium, respektive o sféry vlivu, a nejsou ještě schopni mezi sebou uzavřít mír.
"Šance, že by se všech pět pánů sešlo pohromadě, je malá. Zuří mezi nimi boj o sféry vlivu a nejsou ještě schopni mezi sebou uzavřít mír."
Je těžké říct, jak velkou část české ekonomiky tyto rodiny ovládají, ale pokud odečteme exportní trh, který tvoří 75 % českého HDP, zjistíme, že se jedná o vskutku nemalý podíl. A dále narůstá. Společně s J&T je PPF druhým největším výrobcem elektřiny a největším výrobcem tepla v Čechách. Dále PPF spoluvlastní největší pojišťovací společnost, je vedoucím poskytovatelem spotřebitelských úvěrů (Home Credit), provozuje dvě banky a spolu s KKCG převzala Sazku. K tomu všemu je spolu s Generali největším správcem aktiv v zemi. Má rovněž zájem o koupi sítě plynovodů od RWE a s pomocí Kremlu se jí to pravděpodobně také podaří. Nebuďte překvapeni, pokud se tu objeví ještě Air Mobile.
Bakalovo bohatství spočívá zejména v těžbě uhlí a v nemovitostech. Patří mu ale samozřejmě také jedno z nejvýznamnějších vydavatelství v zemi, Economia. Bakala ví stejně dobře jako kdokoli jiný, jak si "koupit" něčí přízeň, ať už se jedná o novináře, politiky, či osoby působící v neziskovém sektoru. Tím si nejenom chrání a zvyšuje své bohatství, ale také rozšiřuje velikost a vliv své "rodiny". Zatímco ostatní kmotři se soustředí na rozmnožování svého majetku, Bakala rád hraje na mezinárodní scéně a „sbírá" prezidenty, zahraniční ministry i velvyslance.
Navzdory svým nedávným "gorilím" problémům a prohře v souboji o Sazku ve prospěch výše zmiňovaných PPF a KKCG zůstává Penta významnou silou. Podle jedné teorie, kterou nelze zcela vyloučit, byla aféra Gorila důsledkem sporu o majetek mezi Pentou a PPF, ze kterého PPF vyšla jako jasný vítěz.
To, co těchto Pět rodin odlišuje od množství tuctových českých miliardářů, zejména různých kmotříčků, je původ jejich bohatství, schopnost si jej udržet a rozvíjet. Dále to jsou jejich dovednosti ve "vládních vztazích" a téměř úplná absence negativních zpráv v médiích o jejich aktivitách.
"Kmotříčci jako Roman Janoušek nejsou ve srovnání se skutečnými kmotry ničím. Nevlastní doly, banky, pojišťovací společnosti, loterijní byznys, noviny - tedy nic z toho, co dělá českého kmotra kmotrem.
Jejich bohatství vzešlo z divoké privatizace v 90. letech, kdy zákony byly děravé na správných místech a umožňovaly zisk ohromných majetků, pokud jste měli po ruce ty správné právníky, soudce a politiky. Tento způsob nabývání majetku jim zůstal i později v určitých případech vlastní, i když majetek nabytý v minulosti zvládají spravovat i profesionálním způsobem.
Kmotříčci jako Roman Janoušek, Ivo Rittig, Tomáš Hrdlička, Patrik Oulický a Pavel Dvořák jsou ve srovnání s těmi skutečnými kmotry ničím. Mají nějaké ty dovednosti, i pokud jde o černý trh, a mají důležité kontakty, ale nevlastní ono zásadní bohatství: doly, banky, pojišťovací společnosti, loterijní byznys, noviny - tedy nic z toho, co dělá českého kmotra kmotrem.
Andrej Babiš, Martin Roman nebo Radovan Vítek rovněž nejsou opravdovými kmotry. Babiš tímto směrem možná vykročil, ale postrádá širší "rodinu", kterou ostatní mají. Babiš jede stále z velké části na vlastní pěst. Roman byl vždy tak trochu loutkou v rukách ostatních, a pokud si někdo v jeho blízkém okolí zaslouží být nazýván kmotříčkem, je to Vladimír Johanes. Vítek chvíli flirtoval s kmotřením při jednání o Sazce, ale nyní je opět pouhým developerem.
Úloha velkých kmotrů nabývá na důležitosti, zatímco kmotříčci jsou vytlačováni na okraj. Tento trend nejspíše vysvětluje, proč v posledních měsících tolik čteme o Janouškovi, Rittigovi, Hrdličkovi a dokonce i Vítu Bártovi. Jak říkal don Barzini ve filmu Kmotr: „Časy se změnily. Už to není jako za starých časů, kdy jsme si mohli dělat, co jsme chtěli." Pravidla se mění a velcí hoši určují nová pravidla.
Současně s tím se díky Janouškově aféře stalo přijatelnějším mluvit o opravdových kmotrech. Petr Nečas v MF Dnes minulý měsíc hovořil o "oligarchizaci" české politiky. Zmiňoval přitom zejména vztah Miroslava Kalouska k Richardu Hávovi, vazby Zdeňka Bakaly na Karla Schwarzenberga a napojení Bohuslava Sobotky na celou skupinu kolem ČSOB. Nečas se v rozhovoru zaměřoval především na Bakalu. Na půdě Parlamentu předtím dokonce prohlásil, že Bakala byl v roce 2004 opravdovým kupcem OKD od státu a že Karbon Invest mu sloužil jenom jako zástěrka.
"Pokud by Nečas byl vskutku znepokojen oligarchizací české politiky, nezmiňoval by se o kmotříčkovi v důchodu, jako je Richard Háva
Jedním z možných vysvětlení je, že Nečas se snaží zabránit jakémukoli pokusu Bakaly zapojit se více do politiky. Je ale také možné, že hlavním cílem Nečasových výroků o OKD je sám Bohuslav Sobotka, který byl v době privatizace OKD ministrem financí, a kterého Miroslav Motejlek označuje za strůjce Bakalova fantastického bohatství. Jestliže je pravým terčem Sobotka, jde o politický souboj, nikoli o pokus pročistit český byznys.
Pokud by Nečas byl vskutku znepokojen "oligarchizací" české politiky, nezmiňoval by se o kmotříčkovi v důchodu jako je Háva, ale přešel by přímo ke všem Pěti rodinám. Nečas si ovšem dává velký pozor, aby z jeho úst nezaznělo cokoli, co by poukazovalo na významnost Kellnera, Dospivy, Komárka a dalších - nejspíše proto, že si dobře uvědomuje, že mají mnohem větší moc než on sám.
Jak se evropská krize zhoršuje a západní banky, energetické koncerny, developeři a průmyslové firmy se z Česka stahují, vliv Pěti rodin narůstá. Jedná se o nejvýznamnější trend, který můžeme dnes v Česku pozorovat. Pokud se nějaký politik pokusí tento trend zvrátit, může skončit - obrazně řečeno - jako senátor Pat Geary, který se v Kmotrovi 2 probudil s mrtvou prostitutkou v posteli. Aby se z této šlamastyky mohl dostat, muselo se pro něj přátelství s donem Corleonem stát nezbytností.
Temné tajemství presidenta V. Klause
Bohužel, tento muž byl dlouholetým komunistickým kolaborantem, který stale může byt ovládán Ruskou tajnou službou, jak dobře informované zdroje sdělily The Investigator. Václav Klaus, 67, je presidentem České Republiky, která 1. ledna stála v čele EU.
Toto bylo poprvé, kdy EU vedla země patřící k bývalému Sovětskému bloku – což je ironie osudu před par lety dohodnuta navzdory opozici Klause vůči českému členství v politické a ekonomické unii 27 zemi a téměř 500 milionu Evropanu.
Prosluly svou aroganci, jedovatý Klaus není žádný Svatý. V Evropě se o něm často hovoří jako o největším hulvátovi v politice, který spíše připomíná skřeta Grinche. Toto ostudné chování mu možná pomáhá zakrýt 46 let staré tajemství.
The Investigator přichází s exkluzivním odhalením, že Klaus, jako 21-letý student na Ekonomické university v Praze, byl v roce 1962 naverbován českou tajnou službou, a působil jako agent nasazený proti demokratickým reformistům, s nimiž studoval a později pracoval. Po pět desetiletí skrýval svou temnou minulost postavenou na zradě a podvodu.
Klaus pod krycím jménem Vodička horlivě a ochotně informoval o politické spolehlivosti svých spolužáků, z nichž dva byli na základě informaci podaných Klausem vyhozeni ze studií. Za tuto spolupráci bylo panu Klausovi umožněno cestovat do zahraničí a účastnit se výzkumných projektů, poprvé v Italii v roce 1966 a o tři roky později na Cornell University in Ithaca, N.Y.
V průběhu dozvuku Pražského jara, Klaus referoval české tajné službě o aktivitách českých opozičních skupin ve Spojených Státech.
V roce 1970 se Klaus stal hvězdou operace Rattrap, kterou spustila česká tajná služba ve spolupráci se sovětskými poradci z KGB. Klaus byl oficiálně pojmenován jako anti-socialisticky živel a vypuzen z Ekonomického Institutu. Účelem bylo, aby se mohl vydávat za oponenta režimu a nadále pronikat do disidentských kruhů jako dobře maskovaný krtek. Lest byla úspěšná a Klaus úspěšně monitoroval disidenty a hlásil tajné službě jejich úmysly. Taktéž uspěl v navázání osobního vztahu s Václavem Havlem, který se později stal prvním demokraticky zvoleným presidentem České republiky v roce 1993.
Klaus byl oficiálně “rehabilitován” státem v roce 1987, kdy byl přijat do Prognostického ústavu Akademie Věd – dle české tajné služby “hnízda kontrarevoluce”. Česká tajná služba chtěla tento ústav infiltrovat a i tentokrát byl Klaus jejich mužem. Úspěšně nasazen do jejich rad, Klaus informoval o aktivitách ostatních členů, zatímco nadále budoval svou reputaci v tajné službě.
Ještě patnáct let před tím než nastoupil do Prognostického ústavu, Klausovi byla umožněna kariera v Československé statni bance – což bylo pro opravdové kritiky režimu krajně neobvyklé. Klaus navíc požíval výhod možnosti cestovaní, což bylo pro opravdové disidenty prakticky nedosažitelné.
Klaus vstoupil do politiky v roce 1989 jako člen Občanského Fóra a stal se ministrem financi, a o tři roky později premiérem. Ihned poté, co se dostal k moci, dohledal svůj operační svazek, který na něj byl veden českou státní službou a skartoval jej. Nevěděl ovšem, že duplikát tohoto svazku byl v říjnu 1989 převezen a bezpečně uložen v Moskvě. Tento svazek zůstává v drženi ruské zahraniční kontrarozvědky.
Klaus sloužil jako nástroj, který tlačil Občanské Fórum doprava, a takzvaně Klausovo křídlo OF se stalo základem pro Občanskou Demokratickou Stranu, kterou poté od jejího založení vedl.
V prosinci 1997 byl Klaus dotlačen k rezignaci z postu premiéra kvůli skandálu s financováním své politické strany z tajného konta ve Švýcarsku, kde bylo vedeno na jeho jméno celkem 5 milionu $. V té době tyto peníze byly považovány za tajné dary výměnou za speciální protislužby.
O rok později Klaus začal sérii tajných kontaktů s residentem SVR (zarostlým ruským agentem) v Praze. Jak důstojník SVR sdělil The Investigator, “Otevřeli jsme operační svazek Klause pod krycím jménem Kolesnikov a nevyloučili možnost pokusit se jej naverbovat (s tím, že vlastníme jeho svazek a budeme důvěrně mlčet o jeho nejtemnějším tajemství).
Není jasné, zda byla politická kariéra Klause podporována ruskou tajnou službou, ale je nad slunce jasnější, ze Klaus navázal velmi blízký vztah s ruským vládcem Vladimírem Putinem, který přesně před rokem ocenil Klause, který mimochodem mluví plynně rusky, Puškinovou medailí za propagaci ruské kultury.
Putin navštívil Českou republiku až poté, co Václav Klaus u moci vystřídal Václava Havla v roce 2003. (Václav Havel vedl Sametovou revoluci, která Československu přinesla svobodu). V době, kdy Klaus hostil Putina na statni návštěvě, čeští novináři popsali jeho submisivní chováni k Putinovi jako “hraničící s patolízalstvím”.
Klausova podpora Putinova režimu byla vždy silná a neochvějná. Například v době, kdy Evropská unie vehementně odsoudila ruskou invazi do Gruzie, pan Klaus se postavil na stranu Kremlu. Jak prohlásil, odpovědnost Gruzie je nesporná a osudná.
Aktivní kritik homosexuálních párů a zeleného hnuti, Klaus nazval globální oteplováni “pověrou” a nositele Nobelovy ceny Al Gorea “apoštolem arogance”.
Tudíž by nemělo být žádným překvapením, že se Klaus cítil dotčen, když EU minulý týden odsouhlasila snížení emisi skleníkových plynů o 20%. “To je skandální”, řekl, rozčílen tím, že francouzský president Nicholas Sarkozy (současný president EU) dokázal protlačit zákon před tím, než jeho předsednictví skončilo. Pan Klaus doufal, že se mu podaří zákon zrušit.
“No nazdar”, prohlásil rakouský tisk Die Presse na adresu Evropského předsednictví. Teď je na radě Václav Klaus.
Proč stále tito lidé v čele s Klausem a s Klausovou běhají po svodbodě,když zbídačili tento stát??, Anonym, 5.1.2012 12:22:01
Zpráva o rozkrádání českého národního majetku v 90. létech 20. století 27. 4. 2005 Následující zpráva není a nemůže být úplná a ani si neklade za cíl být úplná a vyčerpávající. Je velmi pravděpodobné, že řada trestných činů a "tunelů" z jejího spektra úplně unikla či je zachycena jen částečně či okrajově. Přesto se však snaží zdokumentovat zločiny a krádeže národního majetku, které proběhly v devadesátých létech. To vše především na základě pravdivých či obecně známých skutečností a faktů, jejichž relevanci a pravdivost si muže kdokoli ověřit. Jejím účelem je jak zdokumentovat a zachytit spáchané zločiny, tak obvinit jejich pachatele. Geneze: Neudržitelnost režimu na konci 80. let 20. století přinutila celý tehdejší establishment jednat. Byl vyslán signál do kontrolovaných disidentských kruhů k zahájeni "revolučních" kroků. Je zajímavé, že většina důležitých osob, které později obsadily vysoké státní funkce či tunelovaly banky, se rekrutovala z Československé akademie věd (ČSAV), a to vesměs z Prognostického ústavu. V této instituci plné komunistů působily jména jako Komárek, Klaus, Zeman, Češka, Dyba, Dlouhý, Ransdorf, Salzmann, Ježek, Klausová a další. Představovaly jak kádrovou rezervu pro nový režim, tak kádrový nomenklaturní rezervoár režimu starého. Sám šéf Prognostického ústavu, přesvědčený komunista, přítel Che Guevary a místopředseda vlády ČSFR v roce 1990 Valtr Komárek ho označil za "školu revoluce". Tato revoluce si, jak známo, získala přízvisko "sametová", a to vzhledem k jejímu bezkonfliktnímu a téměř konsensuálnímu charakteru. Už to naznačuje, že se nejednalo o revoluci v pravém slova smyslu, ale o programové předání moci, resp. o udržení moci v rukách komunistických kádrů. Již první kroky Občanského fóra v čele s Václavem Havlem naznačily, že vůbec nejde o žádnou revoluci, ale jen o změnu systému režimu. Bohužel ve vyvolané euforii a v naději na zbavení se komunistů podařilo vyškoleným bolševickým "revolucionářům" z Prognostického ústavu spolu s Havlovými disidenty splnit svůj úkol, změnit režim a ponechat komunisty fakticky u moci. Symbolickým a zároveň tragickým vyjádřením tohoto faktu byla instalace Mariana Čalfy, v té době ještě aktivního agenta KGB, do křesla předsedy vlády dne1 10.12. 1989, kde setrval až do 2.7. 1992. Za komunistické éry působil Čalfa v ČTK, poté byl jmenován předsedou Legislativní rady vlády ČSSR a vyzkoušel i post ministra. Václav Havel si jej vybral za nejbližšího spolupracovníka. 1 Ekonomická krize a její možné příčiny Tisková komise OV KSČM Domažlice Kuponová privatizace Úvodem jednu kouzelnou větu, kde světově uznávaný ekonom působící ve Světové bance, Dr. David Ellerman v souvislosti s kuponovou privatizací označil Václava Klause za "tržního bolševika" a architekta "finančního pirátství". Čtenářům zajímajícím se o ekonomii lze doporučit článek Dr. Ellermana z roku 2001 pod názvem "Lessons from Eastern Europe‘s Voucher Privatization". Nutno přiznat, že nápad kuponové privatizace byl geniálně rafinovaný. Dát lidem pocit, že něco získávají, vybrat za to od nich ještě peníze a následně se legálně zmocnit majetku, který zůstal po komunistech. Za architekty (alespoň oficiální) kuponové privatizace (ač za něj ve své autobiografii Václav Klaus prohlásil Dušana Třísku) lze považovat: a) Dušana Třísku, nar. 14. 4. 1946, b) Tomáše Ježka, nar. 15. 3. 1940, c) Václava Klause, nar. 19. 6. 1941 U jejího zrodu se rovněž nějakou dobu pohyboval Jan Švejnar. Dne 4. 10. 2001 odpověděl Dušan Tříska, jeden z nejbližších přátel Václava Klause a bývalý agent StB s krycím jménem Dušan (svazek č. 7704), v Radiu Svobodná Evropa na otázku, zda se nestydí za své otcovství projektu kuponové privatizace, slovy: "Hlásím se k němu samozřejmě hrdě a myslím si, že jsem schopen doložit, že jsem hrdý a mám na co." Nechme tedy hovořit fakta, ač víme, na co je pan Tříska tak hrdý. Vzhledem k přímé participaci Aleše Třísky, bratra Dušana Třísky na největších finančních zpronevěrách a krádežích a dále s ohledem na blízký vztah Václava Klause k dalším podvodníkům lze důvodně předpokládat, že projekt kuponové privatizace byl účelově připraven a nastaven tak, aby umožnil beztrestné zcizení národního majetku. Kuponová privatizace se uskutečnila ve dvou vlnách v letech 1992 - 1994. Celková hodnota jmění podniků privatizovaných kuponovou metodou činila 679 miliard korun v cenové hladině ke dni zahájení první vlny. Mediální masáž a propagace byla silná, bylo dosaženo nevídané aktivity a odezvy od občanů, především v zrcadle toho, že za své peníze dostávali bezcenné papírové knížky. Účast v první vlně byla 77 % všech oprávněných občanů a v druhé vlně 74 % občanů. První vlny se účastnilo celkem 264 investičních fondů, kterým občané - držitelé investičních kuponů svěřili celkem 71,8 % všech investičních bodů investovaných pro první vlnu. To bylo z hlediska architektů kuponové privatizace, resp. osob ovládajících tyto investiční fondy nejvýhodnější, neboť tím občané ztratili nad svými kupony jakoukoli kontrolu. Kontrolní mechanismy nad fondy nebyly pro vytrvalý odpor Klause, Třísky a spol. nikdy skutečně legislativně nastaveny. Ve druhé vlně ucítili příležitost i další dravci a účastnilo se již 353 investičních fondů, kterým občané - držitelé investičních kuponů svěřili tentokrát jen 64 % všech investičních bodů investovaných pro druhou vlnu. Tímto způsobem získávaly investiční fondy faktickou kontrolu nad privatizovanými podniky a jejich majetkem. Na majetek zprivatizovaný kuponovou privatizací čekal dvojí osud. V prvním případě byl ihned zpronevěřen a rozkraden. Zde se jeví slovo "krást" jako absolutně nejvýstižnější, na rozdíl od jakýchkoli ekonomických či právních termínů. Princip byl jednoduchý a recept všude stejný. Nevýhodné obchody, zadlužování, systematické vyvádění aktiv a vytváření pasiv, tj. proslulé české "tunelování", vše vesměs v režii sehraného a zkušeného týmu agentů StB. Budeme-li se, v zájmu vyvarovaní se obvinění z konfabulace a konstrukce, držet odborné ekonomické literatury, konkrétně publikace Kotrba J., Kocenda, E., and Hanousek, J.: The Governance of Privatization Funds: Experiences of the Czech Republic, Poland and Slovenia. Edward Elgar, London, 1999, dojdeme k číslu až 21% z privatizačních fondů na trhu. Ve skutečnosti to však bylo nepochybně vice. Ve druhém případě byl majetek dále spravován a do vedoucích míst "zprivatizovaných" podniků byli dosazeni, popř. se vrátili exponenti bývalého režimu. V těchto případech nebyly podniky "tunelovány" bezprostředně, ale postupně nebo v případě potřeby, tzn. nutnosti vytvoření finančních aktiv. Ač se to retrospektivně zdá neuvěřitelné, faktem je, že celá kuponová privatizace byla spuštěna bez jakékoli právní regulace privatizačních fondů, která by šla nad rámec obecného práva. Komise pro cenné papíry připravila přehled investičních fondů a podílových fondů, u nichž byla zjištěna majetková újma z titulu nezákonného jednání. Z investičních fondů a společností se podle propočtu KCP v průběhu 90. let až do 30.6. 2002 ztratil majetek za zhruba 50 miliard korun. Je to však velmi slabý odhad, který zahrnuje jen prokazatelně zcizený majetek prokázanou trestnou činností. Skutečná výše se pohybuje ve stovkách miliard. 2 Přehled některých významných příkladů proslulého tzv. "tunelováni". MOTOINVEST Motoinvest byl založen 18. listopadu 1991 s absolutně neprůhlednou vlastnickou strukturou fyzických osob, které spojovaly obchodní aktivity spojené s kuponovou privatizaci. Mezi jeho hlavní aktéry, tedy alespoň známé a veřejně činné, kteří však zřejmě o ničem fakticky nerozhodovali, lze zařadit Pavla Tykače a Jana Dienstla, mezi šedé eminence a mozky potom zejména Aleše Třísku (zde vyvstává otázka, nakolik byl jen zástupcem svého bratra Dušana Třísky) a především Svatopluka Potáče. Zastavme se nejdříve u těchto velmi zajímavých osob. Pavel Tykač, r.č. 640515/2171 (skutečný slogan jeho reklamní kampaně) „Drobní akcionáři plačte“ byl a je bezpochyby velmi vlivnou osobností české ekonomiky. Svůj slogan Tykač skutečně splnil, a lidé, kteří mu svěřili své peníze, popř. pracovali v podnicích vytunelovaných jeho skupinou, skutečně plakali. Jeho jméno se pojí s desítkami firem. Jeho politické kontakty byly vynikající, což ilustruje jeho účast na narozeninách Václava Klause a pozvání od něj do Komise pro dohled nad kapitálovým trhem (aneb jak udělat kozla zahradníkem) nebo post poradce ministra financí Ivo Svobody (ČSSD) v roce 1999, později odsouzeného za podvod a zvýhodňování věřitele na pět let vězení. Jan Dienstl, r.č. 700708/290, pravá ruka a nejbližší spolupracovník Pavla Tykače. Aleš Tříska, nar. 2. 3. 1944, agent StB s krycím jménem "Aleš", bratr architekta kuponové privatizace a agenta StB Dušana Třísky, zřejmě v jeho snaze udržet kontrolu nad operacemi člen představenstva Motoinvest a.s.. Je vysoce pravděpodobné, že byl jen prodlouženou rukou svého bratra Dušana Třísky. Svatopluk Potáč, r.č. 250324 / 441, bývalý člen ÚV KSČ a předseda Statni banky československé v létech 1971 - 1981 a 1988 - 1989, místopředseda Štrougalovy vlády a předseda Státní plánovací komise působil v Motoinvestu jako poradce. Jeho obrovské kontakty a znalost komunistického i nekomunistického prostředí zakládají důvodnou presumpci, že byl jedním z hlavních "mozků" Motoinvestu. Je velmi obtížné obsáhnout celý rozsah činnosti skupiny Motoinvest. Při svých operacích se aktéři snažili vše maximálně zneprůhlednit a zamést stopy. Soustřeďme se tedy alespoň na největší podvody a zpronevěry uskutečněné skupinou kolem Pavla Tykače. Ve svém zenitu spravoval Motoinvest prostřednictvím majetkových podílů v různých společnostech jmění ve výši asi 80 miliard korun. Klíčové operace finanční skupiny Motoinvest: CS Fondy: Tykačovo jméno se pojí i s kauzou vytunelovaných CS Fondů, v kterých přišli akcionáři o 1,3 miliardy korun. Peníze zmizely v roce 1997 těsně poté, co Motoinvest fondy prodal a jejich akcionáře vůbec neinformoval. Následovaly rychlé změny majitelů ve snaze zahladit stopy. Celkově se však jednalo o poměrně nepřipravenou transakci, která bez náležitého obchodně právního kryti naplňovala jasně skutkovou podstatu trestného činu, přičemž pikantní je, že vyvedení předmětného 1,3 miliardy korun do zahraničí schválil tehdejší šéf Analytického odboru ministerstva financí, bývalý vysoký činitel KSČ a ministr financí Ivan Kočárník. Vyvedení 1,3 miliardy bylo zrealizováno přes ovládanou Plzeňskou banku, kterou Motoinvest vzápětí řádně přeúvěroval a opustil. Ovládnutí a vytunelování Agrobanky: Tato kauza by si svou rozsáhlostí zasloužila několik stran textu, soustředíme se však na participaci právě Tykače a Motoinvestu. Banka vznikla v roce 1990 a byla pátou největší bankou v zemi. Na přelomu roku 1995 a 1996 odkoupila skupina Motoinvest a ovládané fondy balík akcií od IPB včetně podílu v Agrobance, kterou tímto ovládla. Motoinvest to oficiálně nikdy nepřiznal. Centrální banka nikdy neuznala Motoinvest za věrohodného investora. V září 1996 uvalila ČNB nucenou správu na Agrobanku. Skupina Motoinvest tím ztratila hlavní finanční zdroj. Tykač tehdy narychlo opustil republiku a po dvou dnech se vrátil. Náklady centrální banky na řešení krize AGB se odhaduji na 50 miliard korun. Stát jí formou garancí a odkoupení špatných aktiv sanoval cca 50 miliardami korun. Zdravou oddluženou část Agrobanky (tj. provedena sanace ČNB ve výši 19,7 mld + garance za špatné úvěry do až 200 mld. v roce 1998 odprodal za pouhé půl miliardy korun (!) firmě General Electric. Druhá část skončila v likvidaci. Za prodejem zdravé části Agrobanky za směšnou cenu stál její nucený správce Jiří Klumpar, který se později stal členem představenstva právě GE Capital banky. V lednu 2000 byl obviněn z trestného činu 3 porušování povinnosti při správě cizího majetku se škodou cca 25 miliard korun. Celkové náklady a sanace za vyřešení krize Agrobanky jsou odhadovány na min. 50 miliard korun. Plzeňská banka: V roce 1996 získala skupina Motoinvest více než 90 % podíl v Plzeňské bance, zřejmě ke krytí svých finančních operací, které si tak mola uskutečňovat ve vlastní bance, přičemž typickým případem této operace je kauza CS Fondu. Plzeňskou banku získal Motoinvest nákupem akcií na základě komisionářských smluv uzavřených mezi Motoinvestem a později vytunelovanou Agrobankou Praha. Po provedení operací za účelem vyvedení aktiv převedl Motoinvest akcie zpět na Agrobanku Praha, v té době již v problémech a určenou k likvidaci, která postupně nabyla i zbývající podíl na bance. Od září 2000 již byla jediným akcionářem banky Agrobanka v likvidaci. Zadlužený vlastnil předluženého. Kolik bylo celkově z banky vyvedeno peněz, nebylo nikdy zveřejněno. Z dostupných informací a vzhledem k regionálnímu charakteru bankovního ústavu lze hovořit o sumě mezi deseti a dvaceti miliardami korun. Česka spořitelna: V květnu 1996 skupoval Motoinvest s podporou v té době již ovládané AGB akcie spořitelny a snažil se prosadit své zástupce do dozorčí rady. Scénář měl být zřejmě podobný jako u Agrobanky, s tím rozdílem, že škody pro banku a zisk pro Motoinvest mohly být několikanásobně vyšší. Na zásah "bankovní čtyřky" a nátlak guvernéra Tošovského se mu to nepodařilo, neboť sféry vlivu byly již rozděleny a právo pumpovat Českou spořitelnu měla v té době skupina okolo Livie Klausové a Jaroslava Klapala. Skupina Motoinvest oficiálně ukončila své aktivity po pádu Agrobanky. Bylo to pro ni velké sousto, které sice ještě dokázala spolknout (i když sám Tykač si nebyl jistý souhlasem mocných a radši na dva dny zmizel z republiky), poté však přenechala místo dalším. Podařilo se to snadno, měli vyděláno a také cítili, že pro ně přestalo již být místo. Střízlivé odhady výše aktiv ukradených Motoinvestem se pohybují okolo 200 miliard korun, do čehož jsou započítány i operace v menších podnicích. Bezpochyby patří Motoinvest a osoby okolo něj k jedné z nejefektivnějších a nejziskovějších tunelářských skupin v ČR 90. let. HARVARDSKÉ FONDY: Harvardské fondy mají na rozdíl od jiných fondů několik specifik. Představovaly marketingový motor kuponové privatizace, který nahnal k registračním místům pod dojmem slibu "zisku desetinásobku" miliony lidí, způsobily jedny z největších škod a tunelování národního majetku a jsou symbolem podvodu kuponové privatizace. V jejich čele po celou dobu stála jediná výrazná osoba, Viktor Kožený, avšak vzhledem k obsáhlosti operací prováděných "harvardskou skupinou" je vysoce nepravděpodobné, že by sám Kožený byl opravdu jediným řídícím mozkem. Jeho umístění do čela byl spíše jen chytrý marketingový tah, neboť na osobu bezúhonného podnikatele západního střihu a se západním vzděláním se nachytá nejvíce důvěřivých lidí. Mnohem pravděpodobnější se jeví teorie, kterou vyslovil mj. i Karel Staněk, představitel Ochranného sdružení malých akcionářů Harvardských fondů, že Viktor Kožený byl jen "bílým koněm. Personální obsazení okolo Koženého to výslovně potvrzuje. Viktor Kožený, nar. 28.6. 1963, v roce 1979 emigroval spolu s rodiči do Mnichova, a poté již sám v roce 1982 odchází do USA. Zde začíná studovat Harvardskou univerzitu, kde jako Čech neuniká pozornosti zde tehdy působícímu agentu StB Karlu Kcherovi, pozdějšímu kolegovi Václava Klause a Miloše Zemana z Prognostického ústavu, spoluzakladatele Občanského Fora a jedné z klíčových šedých eminencí tzv. sametové revoluce; a také Juraje Širokého, agenta StB majícího na starost nábor nových rekrutů. Je otázkou, nakolik jejich tehdejší styky vyústily v přímý vázací akt, nebo zda byly kontakty nastoleny v méně formální úrovni. V roce 1989 má Kožený v Bostonu a New Yorku problémy s policií (údajně zneužívání kradených kreditních karet) a odchází do Anglie, odkud poté putuje do tehdejšího Československa. Pohyboval se velmi blízko významných osobností jako Čermák, Klaus, Čalfa aj. Mezi jeho nejbližší spolupracovníky patřil a stále patří Boris Vostrý, nar. 25.08.1947, bývalý vysoký důstojník StB s údajnou hodností plukovníka. Jeho svazek byl však, stejně jako ostatní svazky vysokých důstojníků StB, včas skartován. Z dostupných informací, mj. i z jeho životopisu lze zjistit, že od roku 1971 pracoval na ministerstvu vnitra, od roku 1981 ve funkcích zástupce náčelníka technické správy federálního ministerstva vnitra, poté zástupce náčelníka VI. správy SNB. Je nepochybné, že se jedná o špičkového bezpečnostního kádra. Zůstává otázkou, nakolik Harvardské operace přímo řídil, popř. řídil i Koženého, se kterým působil v řadě firem již od roku 1990. Harvardské fondy zakládal spolu s Viktorem Koženým jeho děd František Stehlík, nar. 13.9. 1912, agent StB po krycím jménem "Franta", 4 č. svazku 2242. Byl členem prvního představenstva HARVARD CAPITAL and CONSULTING a.s. a poté vystřídal řadu funkcí v rámci celé struktury Harvardských fondů. Významnou roli hraje bezpochyby již výše zmíněný Juraj Široký, nar. 29.12. 1953, agent StB s krycím jménem "Bellan", č. svazku 196592, který působil přímo na hlavní správě rozvědky, která měla na starosti operace v zahraničí. Figuroval v celkem šesti společnostech přímo či nepřímo napojených na harvardské fondy. Velmi aktivní zejména na Slovensku, kde figuruje asi ve dvaceti společnostech. Tato nejznámější česká tunelářská kauza je extrémně složitá, neboť pachatelé založili desítky nejrůznějších právnických osob, přes které aktiva převáděli, a proto by seriozní pokus o rozkrytí této struktury zabral stovky stran textu. Pod slibem tzv. "zisku desetinásobku", tzn. zaručení investorům, že jim hodnota jejich kuponových knížek bude desetinásobně přeplacena, získala harvardská skupina kontrolu nad majetkem v hodnotě min. 60 miliard korun, v odhadní ceně roku 1994. Nutno zdůraznit, že tato účetní hodnota neodpovídá hodnotě tržní, což znamená, že skutečná reálná hodnota aktiv získaných Harvardem se mohla pohybovat ve stovkách miliard. Ve svém zenitu, tj. v roce 1994 kontrolovala harvardská skupina asi padesát nejlukrativnějších českých podniků. Václav Klaus tehdy na adresu Koženého směroval další ze svých nesmrtelných výroků: "Jen vice takových podnikatelů!" V témže roce začíná systematický tunel směřující do kyperských společností, které dále aktiva převádějí do neblaze proslulé Daventree Ltd. Po útěku Koženého do Irska, v důsledku aféry Wallis, která byla výsledkem mocenských sporů tehdejších mocných, tunel dále úspěšně probíhá v režii Borise Vostrého. V roce 1996 jsou již téměř dotunelované harvardské fondy, resp. jejich mateřská společnost rychle transformovány na Harvardský průmyslový holding a.s., které vzápětí své veškeré zbylé jmění vkládají do Daventree Ltd., za to obdrží bezcenné akcie. Harvardský průmyslový holding a.s. jde vzápětí do likvidace, Boris Vostrý je jmenován likvidátorem a začínají se mazat stopy. Vyvádění majetku v řádech desítek miliard korun pochopitelně nemůže uniknout tehdejšímu ministerstvu financí, BIS ani vládě. Neděje se však vůbec nic. Zřejmě pro získání času a navození naděje pro akcionáře k získaní alespoň nějakých peněz je Harvardský průmyslový holding a.s. v roce 1998 (tedy téměř 4 roky po jeho faktickém vykradení!) prodán jedné z Koženého firem. Kožený platí dvěma směnkami v hodnotě 10 miliard korun, které nikdy neuhradí. Teprve v roce 1999 vydává soud na návrh akcionářů rozhodnutí, kde Borise Vostrého odvolává z funkce likvidátora společnosti Harvardský průmyslový holding a.s.. Vostrý se odvolává a obstrukcemi se dočasně udrží ve funkci. Stihne ještě svolat valnou hromadu a jmenovat nového likvidátora Michala Pacovského, další osobu ve službách harvardské skupiny. Teprve poté se po složitých soudních sporech a právních bitvách daří jmenovat likvidátorem osobu bez zjevného napojení na Koženého skupinu. Následuje definitivní bezradnost a bezmocnost všech, kteří vložili do harvardských fondů své peníze. Teprve v roce 2003 byli Kožený s Vostrým oficiálně obviněni z podvodu, aby měli dostatek času na útěk, Kožený na Bahamské ostrovy a Vostrý do středoamerického Belize. Tunel se uzavřel. Celkové škody spáchané harvardskou skupinou jdou bezpochyby nad sto miliard korun, přičemž tuto sumu lze považovat ještě za velmi střízlivý odhad. BANKY V první polovině 90. let vzniklo přes 50 bank, z toho 18 z nich skončilo v konkurzu či v likvidaci. Z dalších pěti zůstaly jen akciové společnosti bez bankovní licence. Použití termínu "tunelováni" pro cílené a organizované vyvádění financí z bank s úmyslem je nevrátit není přesné, neboť vystihuje jen jeden používaný způsob. Vhodnější se jeví pojem "pumpování", neboť banky byly doslova pumpovány, řada z nich až k bankrotu. Banky sloužily jako pumpa peněz, kam si vyvolení mohli kdykoli přijít a "napumpovat". Základním způsobem "pumpování" bylo ztrátové úvěrování a cílené tunelování managementem, obojí umožněné slabou legislativou a nečinností policie, potažmo orgánů moci výkonné. Ztrátové úvěrování bylo navíc velmi podporováno tehdejší vládou, která držela u moci tehdejší "kapitány průmyslu". K vypumpovaným bankám vláda přistupovala v zásadě dvěma způsoby. Nechala je padnout (Banka Bohemia, Plzeňská banka, Kreditní banka Plzeň aj.) nebo je nákladně sanovala v řádech desítek či stovek miliard (IPB, Česká spořitelna, Komerční banka). Státní pomoc měla různou formu - odkup klasifikovaných úvěrů, garance, navýšení základního kapitálu nebo typicky převedení nedobytných pohledávek na Konsolidační agenturu. Mezi osoby poskytující státní krytí nerušenému rozkrádání bank patří především: Václav Klaus, nar. 19.6. 1941, předseda vlády do roku 1997. Ve své autobiografii píše "Nejvíce jsem o ekonomii v 70. letech diskutoval s Vlado Rudlovčákem, ... a v létech osmdesátých s Dušanem Třískou, hlavním otcem naší kuponové privatizace... do užšího kroužku kolem semináře patřili K. Dyba, T. Ježek, ...J. Stráský, V.Dlouhý, I. Kočárník.... Na seminářích vystupovali i Richard Salzmann, Miloš Zeman a další...." Jak vidno, všechny velké krádeže se připravují roky. 5 Ivan Kočárník, r.č. 441129/042, v osmdesátých létech 20.století jako vysoce postavený člen KSČ ředitel odboru tehdejšího ministerstva financí, v létech 1992 - 1997 místopředseda vlády a ministr financí. Jan Klak, r.č. 420919 / 488, náměstek ministra financí, po skončení funkce se jako statutární orgán přímo podílel na pumpování Komerční banky. Tomáš Ježek, r.č. 400315/020, předseda Výkonného výboru FNM, člen KSČ od svých 18 let. Roman Češka, r.č. 640129/0126, náměstek ministra pro správu národního majetku a jeho privatizaci, předseda výkonného výboru FNM od poloviny roku 1994 - prosinec 1998 Jiří Skalický, nar. 26.04.1956, předseda Prezidia FNM a ministr pro správu národního majetku a jeho privatizaci červen 1992 - červen 1996, Josef Tošovský, narozen 28. 09. 1950. Během nejtvrdší normalizace v roce 1973 vstoupil do KSČ, osobní přítel Svatopluka Potáče a dalších nejvyšších komunistických kádru. Z nejvyšších funkcí ve Státní bance Československé (mj. post zástupce předsedy SBČS) jmenován v roce 1988 ředitelem Živnostenské banky v Londýně. V prosinci 1989 konsensem komunistů a Havla jmenován předsedou tehdejší SBČS, ve funkci až do rozpadu federace, od ledna 1993 až do 1997 guvernérem ČNB. Na přelomu let 1997/1998 krátce předsedou vlády ČR, poté až do roku 2000 znovu guvernér ČNB. Tošovský představuje klíčovou postavu, která z titulu své funkce kryla nerušené pumpování bank. Celková suma, kterou bylo třeba naplnit vypumpované a rozkradené banky, se odhaduje až k jednomu bilionu korun. Sanaci bank a legalizaci jejich pumpovaní vždy tvrdě prosazoval Václav Klaus, který za dobu své vlády zabránil jakémukoli pokusu o zpřísnění podmínek pro poskytování úvěrů ze strany polostátních bank. Typickou operací při pumpovní byl úvěr od banky, jeho nesplacení, převedení úvěru na státní konsolidační banku a následně jeho prodej jako nevymahatelné pohledávky za zlomek výše jistiny úvěru. Dlužník si tedy půjčil např. miliardu, nic nesplatil a následně si přes spřátelenou společnost koupil od Konsolidační banky pohledávku vůči sobě za několik desítek milionů. Podívejme se na největší vypumpované banky: Agrobanka - Její kauza byla zmíněna již výše v souvislosti se skupinou MOTOINVEST. Česká spořitelna - Začneme velmi zajímavou a trefnou citací detektiva Úřadu finanční kriminality a ochrany státu, který se v roce 2003 nechal slyšet v novinách, že "Vyšetřovat třeba tunelování České spořitelny je o hubu. Dotýká se příbuzných nejvyšších politických špiček. A tak litujeme každého, kdo to dostane na stůl." Hovořil zde o Livii Klausové, manželce Václava Klause. Česká spořitelna začala být pumpována již od svého vzniku v roce 1991. První hloubkový audit banky v roce 1995 objevuje obrovské díry v hospodaření a ministr financí Ivan Kočárník podepisuje urychleně státní garanci pro spořitelnu ve výši 4,1 miliardy korun. Zároveň se ztrátové úvěry převáděné na Konsolidační banku a bilance banky takto, alespoň provizorně, "čistí". Další krize přichází v roce 1998, kdy se spořitelna jako držitel největšího objemu primárních vkladů v zemi ve výši cca 300 miliard korun ocitla na okraji propasti. Poté, co vláda obdrží varující zprávu společnosti KMPG o ztrátě banky přesahující její aktiva, je nucena rychle jednat a uhasit hrozící požár. Pád největší banky v zemi by zemi destabilizoval. Do spořitelny jsou doslova pumpovány desítky miliard, čímž je částečně stabilizována a ze strachu, že další vypumpovaní by již nebylo finančně únosné, je hledán strategický partner. Ten je nakonec nalezen v rakouské Erste bank, která získává kontrolní balík akcií. Ztrátové úvěry přivedly banku na sklonku devadesátých let do stavu, kdy bylo nutno státní pomoci ve výši asi 60 miliard korun (zpráva ČTK ze dne 17.12. 1999. Politicky motivované úvěry krachujícím podnikům zcela zdevastovaly její portfolio a hrozil krach. Miloš Zeman nazval kupodivu výstižně ve svém projevu před PSP ČR dne 8.3. 2000 Českou spořitelnu "finančním ústavem, zevnitř rozežraném červotočem jako staré dřevo". Z vedení České spořitelny jsou stíháni již od září roku 2002 mj. bývalý generální ředitel banky Jaroslav Klapal a členové představenstva Josef Kotrba, Rudolf Hanus a Kamil Ziegler. Jsou obviněni z trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku a zkreslování údajů o stavu hospodaření, který měli spáchat tím, že poskytli úvěr 970 milionu v září 1997 zjevně krachující leasingové společnosti Corfin. Několik měsíců poté byla tato pohledávka klasifikována jako nevymahatelná a prodána za jednu korunu soukromé firmě spřízněné s obviněnými. Klasická "pumpařská" transakce. Vyšetřování případu se však vleče a zřejmě nebude nikdy dotažen do konce, neboť v případě jeho skutečného vyšetřování hrozí trestní postih Livii Klausové a Josefu Kotrbovi. 6 Důležité osoby: Livia Klausová, rozená Mistinová, r.č. 436110 / 714, manželka Václava Klause. Členka dozorčí rady banky, která schvalovala všechny významné "pumpařské" operace, v létech 1993 - 2000. Bezpochyby významná osobnost u vykrádání banky. Úzké provázání banky s ODS dokazuje i angažmá Evžena Tošenovského, r.č. 560226/1665 v dozorčí radě banky v obdobi největšího pumpování, tj. v létech 1996 - 1999, nebo poslance ODS Martina Kocourka, r.č. 661223/0020 jako člena dozorčí rady banky v létech 1996 - 1998. Josef Kotrba, r.č. 650531/2121 , bývalý člen KSČ a poslanec silné prosionistické strany ODA, manžel Petry Buzkové, ministryně vlády za ČSSD. Člen představenstva v létech 1997 - 1999, tedy v době, kdy se pumpovalo nejvíce. Kamil Ziegler, r.č. 620322/1332, před rokem 1989 působil ve Státní bance československé, člen KSČ. V roce 1999 se poté, co odešel z vypumpované České spořitelny, stal generálním ředitelem státní Konsolidační banky, kam byly ztrátové úvěry vyváděny. Cíl byl jednoduchý - zajistit, že úvěry nebudou od dlužníků vymáhány a tyto pohledávky budou jako "nevymahatelné" odprodány za zlomek původní hodnoty, třeba subjektům spřízněným s dlužníky. V roce 2004 na otázku, kdo je jeho profesním vzorem, pravdivě a trefně odpověděl: "Je jím Richard Salzmann. Naučil mě nesmírnou spoustu věcí. Uměl lidi nadchnout, dát jim vizi. Navíc byl vzdělaný, inteligentní, skvělý rétor, v bankovnictví se velmi orientoval. Vrátil mu noblesu a prestiž. Škoda, že neodešel o dva roky dříve." O Richardu Salzmannovi bude řeč níže. Ziegler se od něj skutečně měl co učit, za jeho éry bylo z Komerční banky ukradeno ještě o mnoho miliard vice.Vladimír Kotlář, r.č. 520717/267, člen představenstva banky od roku 1991 - 1999 a Rudolf Hanus, r.č. 421214/110, člen představenstva 1994 - 1999. Tito dva agenti StB jsou úmyslně uváděni dohromady, neboť jejich společné krycí jméno "Mirek" a působení v rezidentuře v Českých Budějovicích naznačují jejich blízký vztah. Hanus byl od roku 1993 - 1999 jedním z jednatelů společnosti ČNTS, servisní firmy televize NOVA. Jeho jméno figuruje (spolu s tehdejším generálním ředitelem spořitelny Klapalem) pod smlouvami z roku 1996 s firmou amerického Ronalda Laudera, která si u České spořitelny půjčovala finance v řádu miliard. Tyto úvěry CMM pochopitelně nesplatila a údajně je splácí dodnes. Jaroslav Klapal, r.č. 471207/165, generální ředitel a předseda představenstva 1994 - 1999. Ve funkci generálního ředitele zřejmě nebyl tím, kdo skutečně rozhodoval, kolik se vypumpuje a kam. Byl spíše vybraný k tomu, aby byl první na ráně. IPB IPB vznikla roce 1993 sloučením Investiční banky (je zajímavé, že vznik Investiční banky v roce 1990 byl plánován, jak vyplývá z interních dokumentů Státní banky Československé již v únoru 1989) a Poštovní banky. IPB se brzo dostala mezi tři nejsilnější banky v zemi. Postupně docházelo k navyšování základního kapitálu, tzv. "nafukování bubliny" a důkladnému pumpování ve formě úvěrů a vyvádění aktiv na dceřiné společnosti. Významnou destinací peněz pumpovaných z IPB byly firmy Václava Junka, agenta StB a člena posledního předlistopadového ÚV KSČ, zejm. Chemapol Group a společností, ve kterých figuroval jako statutární orgán či většinový vlastník Antonín Charouz. Miliardy končily také i impériu Lubomíra Soudka, agenta StB, evidenční číslo 24939, krycí jméno GORDON ovládajícího mj. Škodu Plzeň. Prostřednictvím IPB byla financována i ODS, první půjčku ve výši 55 milionů v roce 1992 brzo následovaly další, bezpočet večírků, konferencí a "Žofínů" ani nepočítaje. IPB financovala i vydání knihy Václava Klause "Dopočítávání do jedné". První ohrožení nerušeného pumpování znamenal rok 1995, kdy se do IPB vypravili kontroloři NKÚ, aby prověřili, proč banka naplatí daně. Dluh banky tehdy činil cca 173 milionu korun. Z banky byli nekompromisně vyhozeni a premiér Klaus tehdy osobně a v doprovodu tehdejšího vicepremiéra Kalvody navštívili NKÚ, aby jeho vedení náležitě "umravnili" a odkázali do patřičných mezí. Tento daňový dluh později IPB ministerstvo financí v čele s Kočárníkem odpustilo. Menší problém nastal i v roce 1997, kdy auditorská společnost Coopers & Lybrand odmítla vydat pozitivní auditorskou zprávu s odkazem na neprůhledné účetnictví a nestabilitu banky. Pumpování proto kryla nějakou dobu auditorská společnost Ernst & Young, která vydávala bance výroky "bez výhrad", a to často v rekordní době. Na jaře 1997 odmítlo vedení IPB poskytnout úvěry zjevně krachujícím firmám, zřejmě s ohledem na blížící se politické změny (pád Klausovy vlády v roce 1997) a hrozící odpovědnost. 30.4. 1997 jsou Tesař s Procházkou zatčeni a putují do vazby. Brzo zřejmě dostanou rozum, jsou propuštěni a zůstávají ve funkcích. V roce 1998 se v IPB objevuje strategický partner Nomura, zřejmě na objednávku, aby maskoval skutečnost, že banka je na pokraji pádu. Nomura brzo převádí svůj podíl na společnost Saluka Investments, s heslem "čím neprůhlednější, tím lépe". Konec se však blížil. Stomiliardové manko už nešlo krýt a bylo nutno poslat banku do nucené správy. Stalo se tak v červnu 2000 a 7 pro mediální efekt "zakročujeme tvrdě a nikdo neunikne potrestání" obsadila centrálu IPB po zuby ozbrojená zásahová jednotka URNA. Banku během dvou dnů koupila ČSOB a stát ji zaručil veškeré ztráty. Ještě před uvalením nucené správy se podařilo managementu banky vyvést veškerá likvidní aktiva do tzv. off-shore fondů na Kajmanske ostrovy (přičemž společným portfoliem byly fondy Triton), na který se nucený správce ani český stát "nedostane". Šlo o řadu fondů, které využívají legální nedobytnosti právního prostředí Kajmanských ostrovů. Celkovou výši aktiv vyvedených na Kajmany lze odvodit z rozhodnutí vlády ČR, která 21.7. 2003 rozhodla, že Konsolidační agentura zaplatí ČSOB v rámci státních garancí celkem 49,3 miliardy korun jako náhradu za majetky ukradené do fondu Triton. Podle státních odhadů by krize IPB a související státní záruky měly přijít daňové poplatníky až na 160 miliard korun. Personální pozadí vypumpování IPB: Miroslav Tuček, nar. 3. 12. 1929, agent StB, ev. č. 1864001 , krycí jméno "KRÁL - národohospodář". Ekonom a dlouhodobý prorektor VŠE Praha, v 70. létech dokonce ekonomický poradce prezidenta. Před rokem 1989 zakotvil v Prognostickém ústavu, líhni kádrů, které připravovaly předání moci. V létech 1992 - 2000, tj. až do pádu banky působil ve funkci člena dozorčí rady banky. Měl zásadní vliv na všechny "pumpařské operace". Jeden z mozků vykrádání IPB. Jiří Weigl, r.č. 580121/1031, prodloužená ruka Klause v bance, který dohlížel, aby bylo pumpováno správným směrem a výhradně se souhlasem mocných. Člen dozorčí rady banky v létech 1993 - 1998. V současné době působí ve funkci vedoucího Kanceláře prezidenta republiky. Libuše Benešová, r.č. 485705/131, místopředsedkyně ODS a předsedkyně Senátu zastávala v letech 1996 - 1998 funkci člena dozorčí rady. Jejím úkolem bylo hájit zájmy ODS v bance, zejména úvěrování společností spojených s ODS. Libor Procházka, r.č. 581018/1718, několikrát byl trestně stíhán, tři týdny dokonce i vazebně, vždy však bylo trestní stíhání zastaveno. V představenstvu banky působil v létech 1992 - 2000. Aladar Blaas, r.č. 410924/703, pravá ruka Libora Procházky a náměstek v IPB. Trestně stíhán, na intervenci ministra vnitra obvinění staženo. Jan Klacek, r.č. 421023/076, místopředseda stínové vlády ČSSD 1996 - 1998, ve stejném období i člen představenstva IPB. Od roku 1998 až do pádu banky generálním ředitelem IPB. Jiří Tesař, r.č. 321018/055, autor ekonomického programu ČSSD, generální ředitel, předseda představenstva IPB 1992 - 1998 a člen dozorčí rady 1997 - 2000. IPB nebyla klasicky vypumpována, jako ostatní banky, ale doslova "přepumpována", což způsobilo trochu jiný scénář, než bylo obvyklé sanování a státní pomoc. Bylo nutno ji převést na jinou banku, spolu s absolutními státními garancemi, které znamenají, že státní výdaje budou ještě vyšší. Výše ukradených peněz se může pohybovat v řádech okolo 300 - 400 miliard korun. Konsolidační agentura odkoupila nejhůře klasifikované dluhy za 170 miliard, záruky státu vůči ČSOB jsou neomezené (odhady státu se zatím pohybují okolo 100 miliard), takže konečný účet může být ještě vyšší. Komerční banka. Komerční banka vznikla vyčleněním z bývalé státní SBČS a v roce 1992 se transformovala v akciovou společnost. Ve stejnou dobu se zde objevuje klíčová osoba vykrádání banky, Richard Salzmann. Kam peníze z Komerční banky nejvíce mizely? Mezi největší společnosti, kam byly pumpovány finance z Komerční banky, patří firmy (skupina CS/Satrapa) okolo agenta StB, svazek č. 25447, Františka Chvalovského, r.č. 540417/0882. Celková suma se pohybuje kolem tří miliard. Více než jednu miliardu vypumpoval z banky Petr Smetka, r.č. 590403/0319 přes svou společnost H-SYSTEM. Jedno z největších rozkrádání banky bylo realizováno přes společnosti izraelského státního občana Alona Baraca, nar. 11.8.1960 (v českých mediích většinou nepřesně uváděný jako Barak Alon, pod tímto jménem také občas vystupoval) a jeho holding B.C.L. Trading. Vykrádání banky zahájené v roce 1996 ve formě dokumentárních akreditivů nebylo však Baracovou první operací v Komerční bance, počátkem 90.let ji připravil přes svou firmu Tessos Praha o asi dvě miliardy korun. V průběhu 8 let 1996 - 1999 poskytla Komerční banka Baracovi úvěry ve výši přes osm miliard korun. I přes trestní oznámení na něj z roku 1999 nebyl Barac nikdy v Čechách stíhán a státní zastupitelství v Praze si na něj netrouflo vydat ani zatykač. Podobné podvody jako v Čechách měl Barac na svědomí i v Maďarsku, kde pumpoval státní banku Postabank. Maďarské úřady Barana dokonce na krátkou dobu zadržely, poté byl propuštěn. Žalobě čelil pouze ve Vidni v Rakousku, ale i tam spravedlnosti unikl vzhledem k náhlé nemoci soudce. 16. února 2000 schválila Zemanova vláda pomoc Komerční bance pohybující se na pokraji krachu. V rámci sanace stát převzal její špatné úvěry ve výši asi 65 miliard Kč, které byly později podle zaběhnutého scenáře převedeny do Konsolidační agentury. Komerční banku poté převzala francouzská Societe Generale. Dne 20.7. 2001 potom Miloš Zeman, tehdejší premiér ČR publikoval článek, ve kterém uvedl "Myslím si, že privatizací Komerční banky končí tunelování velkých bank v Čechách". Personální pozadí Na prvním místě nelze neuvést Richarda Salzmanna, r.č. 290510/080, generálního ředitele banky od roku 1992 - 1998. Do roku 2000 byl senátorem za ODS. Osobní přítel Václava Klause, Ivana Kočárníka, Tomáše Ježka, Dušana Třísky atd. Je ironií, že celá 90. léta byl Salzmann prezentován jako vzor bankéře a byl o něm dokonce natočen díl cyklu GEN (Galerie Elity Národa). Osobně schvaloval největší pumpařské operace. Jan Klak, r.č. 420919/488, člen dozorčí rady banky 1995 - 1997, Karel Dyba, r.č. 401021/446, člen dozorčí rady banky 1997 - 1998, tj. v době největšího pumpování do Alonovy BCL Trading. Bývalý ministr hospodářství za ODS. Člen KSČ od 22 let, kariéra v ČSAV, zakotvil v Prognostickém ústavu. Josef Kotrba, r.č. 650531/2121, člen dozorčí rady 1995 - 1997, více o něm viz. výše kauza České spořitelny.
Jan Stráský, r.č. 401224/083, v dozorčí radě 1998 - 1999, jeho úkolem bylo krýt předchozí velké vykrádání banky, bývalý předseda federální vlády v roce 1992, pozdější ministr zdravotnictví a dopravy (ODS). Do KSČ vstoupil ve svých 18 letech. Banka Bohemia Banka Bohemia je typovým příkladem, jak si nomenklaturní kádři bývalého režimu založili banku, kterou vykradli a jejich dluhy uhradil stát. Byla založena v roce 1991 a již tři roky nato, v roce 1994 na ni byla uvalena nucená správa a skončila v likvidaci. Ztrátu banky ve výši 17 miliard korun zaplatil stát. Banka byla vypumpována dosti primitivně a bez jakýchkoli krycích operací, miliardy tekly přímo na konta Adamcových a Čadkových firem a končily v zahraničí. Management banky si byl zřejmě tak jistý svými konexemi na vládu a orgány činné v trestním řízení, že se krycí operace při vykrádání jevily jako nadbytečné. Po uvalení nucené správy na banku a prohlášení konkursu se stal jejím správcem bývalý ministr financí, Jiří Nikodým, který dohlédl na to, aby pád banky vyšuměl do ztracena a ztratily se důležité dokumenty, mj. řada úvěrových smluv. Zbyla aktiva banky v řádech stovek milionů korun potom je Nikodým pod cenou prodával firmám spřízněným s Adamcem. Hlavní postavy vykradení banky Bohemia: Jiří Čadek, r.č. 420324 / 033, podplukovník StB působící v rozvědce a poté v odboru ochrany stranických a vládních činitelů. Vzhledem k nepokrytému vykrádání banky do jeho firem byl formálně stíhán, policie mu však dala dostatek času, aby po zahájení stíhání odjel na Floridu. Kriminalista, který měl přístup k jeho spisu na policii, řekl k jeho nerušenému odjezdu do zahraničí: "Vyšetřovatelé dokonce ani nenahlásili na hranice blokaci jeho jména, což se běžně dělá." Během jeho pobytu na Floridě zrušil parlament paragraf trestního zákona, podle kterého byl stíhán, mohl se tedy bezstarostně vrátit z příjemné floridské dovolené. Dnes Čadek dále podniká a vlastní několik firem. O pádu banky řekl pro tisk 7.7. 2004 s příslovečnou drzostí: "Neudělal jsem nic nezákonného. Úřady proti Bance Bohemia postupovaly nesprávně a tím zavinily její pád." Ladislav Adamec, r.č. 570623/1586, syn posledního komunistického prémiéra Ladislava Adamce. Bývalý člen dozorčí rady banky Bohemia, dnes nerušeně podniká a vlastní desítky firem. Jeden z neznámých českých miliardářů.
tisknout
